Červen 2012

Narozeninově

25. června 2012 v 0:02 | MaryLove |  Něco jako deníček
Chtěla jsem napsat velmi přínosný a intelektuálně obohacující článek o tom, jak je mi čerstvě 22 let, jak jsem se za poslední rok změnila, jak hezky jsem prožila svůj narozeninový víkend a jak moc jsem teď spokojená, ale říkala jsem si, že tak nechutně pozitivní článek byste možná nemuseli vydejchat. Takže tady zanechám jen malou vzpomínku pro mé budoucí já, abych nezapomněla, že 22. narozeniny byly zatím asi nejhezčí, jaké jsem kdy měla :)

(weheartit.com)

K moři

14. června 2012 v 18:35 | MaryLove |  Čtenářský deník
Petra Soukupová
K moři

Od prvotiny české autorky jsem toho pro jistotu moc nečekala a nakonec se mi dostalo příjemného překvapení, už dlouho jsem nebyla do četby tak ponořená. Rejpání se ve vztazích, obzvlášť těch nefungujících, mě v knížkách baví a tohle je přímo žůžo labůžo pro lidi, kteří jako já milují odkrývání vnitřních postojů a motivů postav a hnípání se v dávných činech, které ovlivňují další vývoj osobnosti i života.
Je to čtivé a dynamické a lidské. Při čtení jsem získala dojem, že život je vlastně jen úsek času mezi narozením a smrtí, kdy se nám děje spousta nehezkých věcí, z nichž většinu z nich si zaviníme sami tím, že se chováme hloupě, neumíme komunikovat a stavíme kolem sebe bariéry, což zní docela depresivně, ale kupodivu to ve mně žádné pocity beznaděje nevyvolalo, spíš mě to přimělo k ohlédnutí se za vlastním každodenním jednáním.
Když tak sledujeme, jak přízemně se postavy v téhle novele pachtí životem za svými nepodstatnými každodenními cíli, donutí nás to přemýšlet nad tím, jestli náhodou sami neděláme to samé. Jestli z pohledu jakéhosi vyššího pozorovatele taky nevypadáme jako drobné postavičky, které přikládají až moc velký význam zbytečným věcem, chybují, neumí se ze svých chyb ponaučit a proplouvají bytím s pocitem vlastní jedinečnosti a důležitosti, aniž by si uvědomili, že jsou jen malým sklíčkem v mozaice.

On My Way

14. června 2012 v 17:29 | MaryLove |  Něco jako deníček
Všichni kolem mě vesele státnicují a já se plácám v posledních zkouškách svého studia.
Největší peklo se jmenuje syntax. Třetí pokus. Zkouška, na kterou jsem se učila asi nejvíc za celý život s vědomím, že je mi učení naprosto k hovnu, protože to se člověk nenaučí, to musí pochopit. Slunce v duši se vytratilo a nahradil ho déšť a mraky.
Celý minulý týden bych nejraději vymazala ze života, jelikož společně se stresem z neubývajícího množství zkoušek se objevil i můj oblíbený pocit beznaděje, co se týče celého mého studia a následně také nechuť vůbec vstát ráno z postele, protože na mě nic hezkého nečeká, celý můj život stojí za houby a nikdo mě nemá rád, bů. Jakkoliv to teď vypadá pateticky, vážně jsou tyhle stavy neuvěřitelně vyčerpávající, člověk se jen plouží jak mrtvola a v noci nespí, protože úzkostné myšlenky nejdou vypnout. Svět se hroutí, sny se bortí, optimismus pláchl kamsi hodně daleko, kila na váze přibývají, ačkoliv už několik dní nejsem schopná pozřít ani sousto a vrcholem veškerého zmaru je přeleželá ofina, která se urputně brání pokusům o úpravu do původního stavu.
Všechno špatně.
V pondělí ráno jsem se doplazila na fakultu s pocitem, že buď začnu zvracet, nebo omdlím. Na chodbě jsem potkala spolutrpitelku Aničku a když jsme si společně zahysterčily, trochu mě to uklidnilo, ale do jámy lvové jsem šla pořád ještě s třesoucíma se rukama a nohy se mi podlamovaly, když jsem překračovala práh kabinetu.
Vážně nechápu, jak jsem tu zkoušku mohla zvládnout, ale okamžik, kdy jsem po hodině mučení vycházela z kabinetu by se dal přirovnat ke chvíli, kdy člověk žijící deset let v kobce v podzemí vyjde ze svého vězení ven, zalije ho sluneční svit a on po dlouhé době zase slyší cvrlikání ptáčků a vidí modrou oblohu nad hlavou. Jako by mi někdo sundal okovy a vypustil mě do světa duhy a jednorožců.
Od té chvíle je všechno jinak, je mi nádherně lehko, zase se můžu radovat z maličkostí, za týden jsem zhubla dvě kila a jsem báječně odpočatá a nabitá energií, moje vlasy vypadají přesně tak, jak by měly vypadat, svět je zářivě barevný, ačkoliv venku nepřetržitě prší a já vás všechny miluju a tak. Není to jen tou zkouškou, jde i o osobnější záležitosti, díky kterým se pořád usmívám, ale tak nějak se to sešlo všechno naráz a začalo to právě v pondělí kolem jedné hodiny odpolední, když jsem zdolala strašlivou syntax a uvědomila si, že mě čekají už jen samé literární zkoušky.
Na chvíli jsem měla pocit, že neřídím svůj život a sjela jsem kamsi mimo trasu, do míst, kam jsem se vlastně vůbec nechtěla dostat. A teď jsem zase zpátky na cestě, všechno mám pevně v rukou, slunce svítí, vlasy mi vlají ve větru a já uháním tím správným směrem.