Únor 2012

Není přání jako přání

9. února 2012 v 14:51 | MaryLove |  Čtenářský deník
Není přání jako přání
Alexandra Potter

Jelikož musím kvůli škole číst hromadu nudných bichlí a vysoce ceněných uměleckých děl, čas od času si potřebuju odpočinout u něčeho oddychového, lehce stravitelného a nenáročného. Taková kniha nemusí být nutně podřadná, třeba Deník Bridget Jonesové patří mezi mé oblíbené oddychovky a ačkoliv se na ni spousta lidí dívá jako na brak, podle mě je to v jistém směru geniální dílo. Chci, aby mě taková knížka pobavila, zaujala, abych ji měla přečtenou rychle, protože není čas ztrácet čas, ale abych po jejím přečtení litovala, že už je konec.
Na zadní straně obálky knihy Není přání jako přání se píše o autorce píše, že "při četbě její knihy budete váhat, zda vám její tvorba připomíná spíše Betty MacDonaldovou v moderním hávu nebo eskapády Bridget Jonesové", což mě pochopitelně nalákalo, protože Betty MacDonaldovou zbožňuju a o svém vztahu k BJ jsem se zmiňovala už výše.
Můžu vám rovnou říct, že je to strašná lež. Alexandra Potter nesahá Betty MacDonaldové ani po kotníky a z Bridget Jonesové akorát tak opsala námět "svobodná Londýňanka, která kouří jako fabrika, se zoufale snaží budovat si kariéru, najít si normálního přítele a příliš se neztrapnit".
Jenže zatímco Bridget mi přirostla k srdci svou bezprostředností, Heather z této knihy mi připadala příliš vykonstruovaná, jako by se autorka křečovitě snažila napodobit Bridgetin styl uvažování a nedala do toho žádnou vlastní šťávu.
Vtipné eskapády mi nepřišly moc vtipné a co se týče samotného příběhu, konec je strašlivě předvídatelný a přeslazeně dokonalý, skoro bych čekala, že to napsal nějaký režisér z Hollywoodu. Na to, jak je Heather stará, se občas chová otravně dětinsky a hloupě, věci, které čtenáři došly už před osmi kapitolami si ona uvědomí až ke konci a ještě ke všemu se v průběhu textu objevují velmi objevná moudra typu "dávej si pozor na to, co si přeješ".
Je to, jako by někdo autorce zadal domácí úkol: napiš nám příběh ve stylu Bridget Jonesové, kde se hlavní hrdinka poučí o tom, jak je nebezpečné přát si některé věci a jak někdy to nejlepší máme přímo pod nosem a nevíme o tom a samozřejmě ať to celé dobře dopadne, protože jinak by nám to pak nikdo nechtěl zfilmovat."
Autorka úkol splnila a darovala světu jednoduchoučkou pohádku pro třicetileté svobodné ženy s poučením a dobrým koncem, která se sice dá číst, ale není příliš zábavná a rozhodně ničím přínosná. A to vážně nemám vysoké nároky na tenhle typ četby.
A ještě teď mě uráží, že to někdo srovnává s Betty MacDonaldovou.

obrázek: bux.cz