Říjen 2011

Paradise

26. října 2011 v 22:33 | MaryLove
When she was just a girl
She expected the world
But it flew away from her reach so
She ran away in her sleep
And dreamed of
Paradise
Every time she closed her eyes

(Coldplay)

Říjnový zápis

25. října 2011 v 23:31 | MaryLove |  Něco jako deníček
Musím vymyslet nějaký lepší systém nadpisů pro články, protože půlku času, který věnuju blogu, strávím vymýšlením něčeho hrozně sofistikovaného, co bych mohla dát do titulku. No a pak z toho vyleze něco jako "Říjnový zápis" a já si nadávám za to, jaká jsem neinvenčí, ale prostě mě teď nic lepšího nenapadlo.

Tohle je po dlouhý době první večer, kdy sedím u notebooku a mám čas něco napsat. A to ještě píšu jen proto, že se mi nechce louskat anglickou knížku o postojích k řeči, kterou musím přečíst kvůli bakalářce.
Pořád je co dělat, pořád se něco děje. Chodíme do hospody s kolejníkama, hrajeme Activity se Slovenkama a hádáme se, které slovo co znamená v češtině a slovenštině. Občas vyvenčíme přítelova bratránka a někdy vyvenčí on nás. Klidně celé odpoledne prosedím v kavárně s kamarádkou. Nechávám se vytáhnout na oběd, abych pak skončila v baru s dalšíma lidma a vracela se na kolej k půlnoci. Žiju kulturně - viděla jsem balet Giselle ve Státní opeře, byla jsem na filmu Alois Nebel ve Světozoru, dotáhla jsem muže do Rudolfina na výstavu kontroverzních fotografií a s KlaPi jsme konečně viděly naživo Within Temptation. Snažím se poctivě chodit do školy a pilně vypracovávat hromadu domácích úkolů a k tomu ještě načítat nějaké ty knížky do seznamu četby a překládat z angličtiny sociolingvistické žvásty, abych konečně mohla začít dělat na bakalářce (ačkoliv si začínám myslet, že bakalář ze mě bude nejdřív příští podzim). No a to chci ještě od příštího týdne začít chodit na port de bras.
Po prázdninách mi takový režim připadá hrozně hektický - nestíhám všechno tak, jak bych chtěla a peníze se při tolika aktivitách kutálejí všemi směry, takže jsem si už pěkně dlouho nekoupila něco pěkného na sebe, protože šetřím (budou Vánoce, spousta lidí bude mít narozeniny a v dubnu u nás mají koncert Nightwish, to abych si našla nějakého sponzora, ne?).
Na druhou stranu se mi líbí, že mám co dělat. Líp se mi usíná, když jsem unavená po dni naplno prožitém.
Poslední asi dva týdny je pršavo a lezavo, že by se člověk nejraději zakutal po peřinu, popíjel kakajíčko a koukal na nějaké pozitivní filmy, jenže to bohužel nejde, takže jsem se statečně vypravovala do školy i v mlze a dešti, což se asi trochu podepsalo na mém chatrném zdraví. Začala jsem pokašlávat, dneska ráno mě škrábalo v krku a teď večer už můžu pozorovat i lesknoucí se očička, což je u mě projev opilosti nebo počínající nemoci. O víkendu zkusím aplikovat mlíko s medem, vlněné ponožky a kočičí zateplení a běda mi, jestli se do pondělka nevykurýruju.
Taky bych o víkendu konečně chtěla dohnat rest v podobě blog challenge, kterou vymysleli KlaPi a sirhonza a kterou mám v duchu hotovou, ale nemůžu se dostat k tomu, abych to opravdu sepsala a pleskla na blog :D
Okraje mých školních sešitů jsou popsané náhodnými větami, co mi zrovna vyrašily v hlavě, úryvky písniček a náměty na příběhy. Nutně bych to potřebovala všechno zkompletovat a zapsat do svého notesu na nápady a taky bych potřebovala mít náladu a čas na to, abych si dopsala deník za celý říjen. Jsem poslední dobou krásně psychicky labilní a v deníku ani čárka, takže pokud si rychle všechno nezapíšu, někdy po Vánocích už nebudu vůbec vědět, co jsem v tom proklatém říjnu dělala, na co jsem myslela a co jsem cítila. A ono se toho tolik stalo!
Strašně moc se těším na dobu, kdy budu mít po bakalářských zkouškách. Je to teď takový kámen, co mě tíží, i když se mám jinak dobře. Visí to nade mnou a já vím, že to můžu trochu oddálit, ale ne úplně zrušit, že to prostě musím udělat. Paradoxně mě dost děsí bakalářská práce, o které jsem si myslela, že to bude snadné, protože psát přece umím. Jenže nejdřív musím přečíst veškerou tu literaturu, pak z toho vyvodit nějaké hypotézy a ty pak ověřovat na výzkumu a vůbec netuším, kdy to jako všechno mám stíhat, protože mám prázdnou hlavu a už týden marně vymýšlím nějaký dostatečně reprezentativní a vhodný úvod. Myslím, že to bude úplnej porod, než tu práci celou vyplodím, ale pokud se to povede, budu na to dítě fakt hodně pyšná, protože mi ve škole říkali, že by ta práce mohla být přínosná i pro ostatní a celkově pro sociolingvistický výzkum a pro fonetický ústav.
A stejně si říkám, jestli jsem raději neměla psát něco jednoduchého literárního, co bych měla i s četbou pramenů hotové do měsíce a nemusela bych se tím stresovat už teďka v říjnu.
Představuju si, jak si tenhle článek přečtu za rok a už třeba budu Bc. a budu veselá, protože se mi uleví a všechno bude super, ale pak mě napadá, že se do tý doby třeba něco tak hrozně moc posere, že mi bude úplně fuk, jestli mám nějaký titul a budu se trápit mnohem víc než teďka s tou blbou bakalářkou.
Toho se bojím pořád. Že se každou chvíli něco posere. Protože už nějak podezřele dlouho jsem spokojená se svým životem.