Září 2011

Sama doma

14. září 2011 v 14:15 | MaryLove |  Něco jako deníček
Klapnou vchodové dveře a celým domem se rozléhá nečekané ticho. To znamená jediné. Jsem sama doma!
Mít čas od času celý jeden den a jednu noc barák jen pro sebe mi naprosto vyhovuje. Cítím všechny ty možnosti, které mi tahle situace skýtá, i když jsem nikdy nebyla ten typ člověka, co okamžitě po zabouchnutí dveří svolá monstrózní ilegální technopárty a druhý den ráno křísí kamarády spící na terase a doufá, že si rodiče nevšimnou vymláceného skleníku a decentně pozvraceného polštářku na pohovce.
Pro mě znamená prázdný dům zcela jiné výhody.

Můžu vstát v kolik chci a nikdo se na mě blbě nekouká, že jsem prospala půlku dne.
Můžu až do večera vegetovat v pyžamu.
Můžu uklidit, protože je to z mého svobodného rozhodnutí.
Můžu uvařit nebo upéct co chci a když se mi to nepovede, nikdo to nebude vědět. A když se mi to povede, ještě budu rodiči pochválena, až přijedou!
Můžu mluvit na kočky a nepřipadám si u toho trapně.
Můžu si pouštět hudbu pořádně nahlas a u toho si falešně zpívat a tančit po celém domě.
Můžu si uspořádat soukromou módní přehlídku a vypůjčit si k tomu věci i z maminčina nebo sestřina šatníku (nečti to, Domi :D).
Můžu si pozvat kamarádky na kafe/alkoholický dýchánek s přespáním a nemusím se bát, že bych tím někoho omezovala, navíc máme prostor pro své taneční kreace!
Můžu si hrát na ženu v domácnosti, která aranžuje květiny do vázy a natřásá polštářky.
Nebo si můžu hrát na vytíženou úspěšnou mladou ženu, která jede ráno do města zařizovat spoustu věcí a nakupovat a večer jen tak vegetuje s čajem u televize.
Můžu si pouštět hrozně smutné filmy na velké televizi v obýváku, pořádně osolit zvuk a pak hodně nahlas brečet.
Můžu nahlas brečet i jen tak, prostě proto, že se mi chce.
Můžu celý den nejíst nebo jíst jen pizzu a zapíjet ji hektolitry kafe a nikdo to neřeší.
Můžu ignorovat zvonek i telefon a předstírat, že nikdo není doma.
Můžu být celou noc vzhůru a volně se pohybovat po domě a mít rozsvěcená všechna světla, aniž bych někoho rušila.

A stejně jsem pak ráda, když se všichni zase vrátí domů. Samoty jsem nasycená na několik týdnů dopředu a chci lidskou společnost, abych si po nějaké době zase mohla užít svou chvíli absolutní volnosti a svobody, když všichni vypadnou.

Hurá do školy!

5. září 2011 v 22:18 | MaryLove |  Něco jako deníček
Bez čeho se jakožto svědomitá studentka neobejdu?
Jsou to roztomilé sešity...
...a hlavně obraceč času, abych konečně stíhala všechny semináře!

Hello, September!

5. září 2011 v 0:42 | MaryLove |  Něco jako deníček
Mám moc ráda tuhle část roku, kdy léto končí a začíná podzim, venku je ještě pořád hezky, ale sluníčko už tolik nehřeje, listí mění barvy a vzduch je jakoby jasnější, ostřejší.
Září je pro mě takový malý začátek nového roku, chci do něj vkročit připravená a s čistým listem. Radostně brakuju papírnictví, abych měla nové sešity, gelovky i propisky, ačkoliv mám ještě pořád funkční psací potřeby z minulého školního roku a sešity popsané jen z půlky. Něco mě ale nutí začínat znova, jako bych mohla zcela změnit svou chabou studijní morálku tím, že nebudu pokračovat ve starých sešitech, ale budu si dělat poznámky do těch nových, nepopsaných, pomocí dosud nepoužitých propisek.
Uklidila jsem si pokoj, protože když mám srovnané své věci, mám tak nějak víc prostoru k přemýšlení a líp se mi dýchá (pokud se zrovna nenacházím ve vysoce bohémské náladě, kdy považuju mnou vytvořený chaos za druh pořádku). Nesmírně se těším na všechno, co mi tenhle podzim přinese. Těším se na barevnou přírodu a počasí zahrnující deště a mlhy, na chození do kaváren s kamarádkami i studijní návštěvy knihovny, pití čaje z květovaných hrníčků, čtení knížek a sledování filmů zavrtaná do dek v posteli, mazlení se s kočkou i s mým drahým mazlíkem, nošení punčocháčů a šál, dekorování mého koleního pokoje sušenými růžemi, zapisování poznámek do zbrusu nových kytičkovaných sešitů, zaplétání rozevlátých copů a chození na procházky do parku a po Praze, protože tohle všechno ve mně evokuje podzimní pohodu.