Srpen 2010

Zlaté západy slunce

29. srpna 2010 v 21:57 | MaryLove |  Něco jako deníček
Srpen byl hektický. První dva týdny brigáda, pak týden na Mallorce. Po návratu jsem měla mít týden na flákání se a pak se pomalu začít učit na zkoušku.
Jenže v úterý po Mallorce jsem se probudila nachcípaná. Oba rodiče si taky přivezli nachlazení, tak jsem si myslela, že to bude v pohodě, vezmu si prášek a klidně můžu jít na setkání s holkama z gymplu. Špatně se mi dýchalo, ale teplota mi odpoledne klesla, tak jsem se vydala do palačinkárny a skvěle si užila babinec, ačkoliv jsem pořád pokašlávala a nemohla jsem moc mluvit, protože jsem nestačila s dechem.
Domů jsem se vrátila v osm večer a cítila jsem, že teplota mi zase stoupla, tak jsem si vzala další prášek, ale pořád se mi hrozně těžko dýchalo. Seděla jsem v posteli s notebookem a přišla za mnou máti, aby se mě zeptala, jak mi je, jenže v tu chvíli už jsem nemohla dýchat skoro vůbec. Vyděšeně jsem lapala po dechu a snažila se dostat do plic trochu vzduchu a chytla jsem hroznou paniku a strach, že to nepůjde a já se udusím a vhrkly mi slzy do očí. Musel na mě být vážně příšerný pohled, protože máti mi urychleně odebrala notebook a vyvedla mě z postele na balkon, na čerstvý vzduch. Tam jsem konečně popadla dech a trochu se uklidnila.
Nemoct dýchat, to je moje noční můra. Opírala jsem se o zábradlí a cítila se hrozně slabá. Mezitím se za mnou přišel podívat i tatínek a když mě tam viděl, okamžitě zavelel, že jedeme na pohotovost. V tu chvíli se mi ještě přitížilo, protože já nemocnice nesnáším.
Bojím se jich. Do nemocnice se u nás v rodině jezdí umírat. Navíc jsem nikdy v nemocnici pořádně nebyla, nikdy jsem nebyla na operaci, neměla těžký úraz ani žádnou nemoc, která by vyžadovala pomoc lékaře. Nachlazení jsem vždycky poctivě vyležela doma s čajem.
Nemocniční prostředí znám leda z amerických seriálů, ve kterých přijmou pacienta s banálním problémem a pak ho nějakým omylem zabijou.
Z interny mě poslali na plicní, které jsme hledali po celém areálu půl hodiny, než nám na dětském oddělení řekli, že plicní se vlastně jmenuje TRN a je támhle vzadu schované u psychiatrie.
Sestřičky i doktor byli ze staré školy, takže se na mě dívali, jako bych je neskutečně otravovala. Trochu ochotnější začali být až ve chvíli, kdy jsem uvedla do záznamu, že studuju Karlovku.
Pan doktor na mě kouknul a poslal mě na rentgen, zpátky na hlavní budovu. Rentgen jsme hledali dalších deset minut, protože nás poslali na centrální, takže blbě.
Z rentgenu zase na plicní, kde si mě tentokrát doktor aspoň poslechl a po prozkoumání mého rentgenového snímku mi sdělil, že mám nález (v tu chvíli jsem ztuhla) a že je to bronchitida. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, co to ta bronchitida vlastně je, protože v nemocích moc zběhlá nejsem, ale protože maminka se tvářila úlevně, tak jsem si řekla, že to asi nebude nic strašnýho.
Dostala jsem dvoje antibiotika a sprej na dušnost a v tu chvíli už mi bylo celkem hej, protože mě čekala jen postel, prášky a spánek.
Jenže jsem samozřejmě celou noc strávila v podivném polospánku se spoustou blouznivých horečnatých snů a navíc mě bolely všechny svaly, klouby i kosti, takže jsem nevěděla, jak si lehnout.
Druhý den ráno se navíc přidaly nežádoucí účinky antibiotik jako bolesti hlavy a žaludku, neklid, nespavost a jiné úžasnosti, z nichž třeba nespavost mě pronásleduje ještě teď (včera jsem zabrala v půl šesté ráno).
Nejsem zvyklá dlouho stonat. Nedokážu celé hodiny jen ležet v posteli a dumat nad vším možným, přicházejí mi pak na mysl divné myšlenky. Ale byla jsem ráda, že celou dobu, co jsem byla připoutaná k lůžku, venku svítilo sluníčko. Miluju tohle už skoro zářijové sluníčko, které moc nehřeje a prosvítá skrz honící se mraky. Ze všeho nejvíc se mi líbily západy slunce, které nebyly červené, růžové a oranžové jako v létě, ale zlaté, slunce v okamžiku svého sestupu za obzor zalilo všechno zlatou září, která mi blýskala až do pokoje k posteli. Měla jsem z toho ohromnou radost, všechno se třpytilo a já věděla, že to bude dobré, že se brzy uzdravím a bude to fajn.
Už teď je mi mnohem líp. Ulevilo se mi v momentě, kdy jsem se mohla zhluboka nadechnout a na hrudi mě nic netížilo.
Asi jsem něco takového potřebovala, aby mě to nakoplo a připomnělo mi to, že bych si měla vážit svého zdraví. Zní to klišovitě, ale já si teď na nějakou dobu zas budu dávat pozor na pitný režim a vitamíny a prochladnutí a budu vděčná za fakt, že nemám žádné astma, alergie ani dlouhodobé onemocnění.
Fyzicky se sice pořád necítím úplně nejlíp, ale mám v sobě plno elánu, který budu moct hned zítra upotřebit, jelikož se musím začít učit na zkoušku. Můžu jen být ráda, že nemoc přišla ve chvíli, kdy jsem neměla na práci nic důležitějšího než flákání.