Únor 2010

Češi, do toho!

15. února 2010 v 15:34 | MaryLove |  Něco jako deníček
Tak máme první zlatou medaili. Vybruslila nám ji Sáblíková a já z toho mám hroznou radost.
Zimní olympijské hry jsou vám taková zvláštní věc. Ač sportu neholduju aktivně ani pasivně, v období zimní olympiády se ze mě stává sportovní nadšenec. Bedlivě studuju televizní program a pamatuju si přesně, kdy startuje která disciplína, kdo z našeho týmu tam bude a jaké má šance. Vstávám nebo chodím spát v brzkých ranních hodinách, jen abych stihla přímý přenos a viděla všechno na vlastní oči. Rozebírám s tatínkem u televize sporty, kterým absolutně nerozumím a vynáším téměř profesionální názory a rady (sportovní komentátor hadr). Když prohrajeme, jsem zklamaná. Když vyhrajeme, brečím štěstím.
Jsem hrdá na naše sportovce a celé to s nimi prožívám.
Jde asi o to národní cítění - vždycky jsem měla potřebu dokázat cizincům, že Česko není žádná ruská kolonie ani bezvýznamný státeček kdesi na východě. Na olympiádě to za mě dokazují naši reprezentanti.
Navíc mě zimní sporty oslovují mnohem víc než letní. Letní olympiádu neřeším, je pro mě nudná.
Zimní jsou mnohem zajímavější - miluju sníh a zimní aktivity, jako je lyžování nebo sáňkování. Ráda pozoruju krasobruslaře a baví mě sledovat závody na běžkách (hlavně když se někdo vymele).
Samostatnou kapitolou je hokej. Ten vždycky nejvíc prožívám, s tatínkem jsme pokaždé nalepení u televize a skoro nemrkáme, aby nám neušel nějaký gól. Normálně mě hokej vůbec nebere, ale když jde o národní čest, držím palce tak usilovně, že mi během zápasu skoro odumřou.
Mám ráda ten pocit, kdy se celá republika semkne a fandí. Ulice se vylidní, každý sedí u televize a soustředí celou mysl na hru, jako by mohl výsledek ovlivnit pouhými myšlenkami. Těším se, až budeme letos hrát první zápas a já si k tomu dám kafe a budu doufat, že se zopakuje Nagano (tehdejší vítězství je mimochodem moje nejstarší vzpomínka na olympijské hry).
A až olympiáda skončí, medaile budou rozdány a noviny se zase vrátí ke každodenním událostem, já se opět stanu člověkem, který nechápe, co na těch sportech všichni mají.

V únoru je svět ošklivé místo k žití

9. února 2010 v 18:30 | MaryLove |  Něco jako deníček
Na klíně mám rozvalenou kočku a trápím se s morfematikou a slovními druhy.
Už jsem mohla mít zkouškové dávno za sebou, ale jsem líná a neumím se učit, takže budu ještě týden mamlasit a můžu být ráda, že jedu na konci února do Alp, jinak bych ani neměla prázdniny. Stejně už se ale těším na další semestr. Těším se na nové předměty a na teplejší počasí, až odložím kabát a vytáhnu tu novou sukni, kterou jsem si koupila, abych měla taky nějakou radost na tom bezútěšném světě. Celkově ze mě dělá Praha shopaholika, mám tendenci jezdit po škole do Palladia a utrácet, protože jsou všude boží slevy :D
Těším se na ples FF UK a narozeniny lynny a spoustu dalších akcí, které budou. Těším se, až začnu číst Vojnu a mír, což bude moje odměna za přežití prvního zkouškového (pokud ho teda přežiju).
Vytvořila jsem si příjemně vypadající rozvrh a hodlám strávit spoustu času čtením, protože mě to baví a je to jediná věc, která mi jde.
Těším se na sluníčko a kytičky a jaro v Praze, protože i když zimu normálně miluju, pražská zima mě ubíjí.

Teď je ale ještě pořád úmorný únor a chybí mi dvě zkoušky. A já jsem líná a neumím se učit, takže nedělám nic pro to, abych je udělala, jen zírám do papírů a namlouvám si, že mi to do hlavy nějak vleze samo. Jenže já mám tu hlavu přecpanou hromadou nesmyslů a zbytečných myšlenek.
Po určité době to většinou prostě vzdám, poslouchám Sonatu a jsem nechutně nostalgická.
Chtěla bych být zase ta desetiletá holčička, která o prázdninách běhá s kamarády po lese, na vysvědčení má bez jakékoliv námahy samé jedničky a svým spolužákům tvrdí, že je princezna. Chtěla bych být znovu ta sedmnáctiletá dívka s hlavou v oblacích, jejíž největší problém je vlastnoručně ostříhaná ofina. Chtěla bych zase snít a plánovat, vymýšlet si zářivé životní cíle a vyhrávat dětské recitační soutěže.
Zničehonic jsem se ocitla na vysoké škole a netuším, co tam dělám. Jak je možné, že už mi táhne na dvacet? Jako bych nějakou část života přeskočila.
Chci zpátky ty časy, kdy pro mě tohle všechno bylo vzdálenou budoucností.
Chci zase nevědět, co je to morfematika a palatalizace velár.

In good old times, remember my friend
Moon was so bright and so close to us, sometimes

We were still blind and deaf, what a bliss?
Painting the world of our own, for our own eyes, now?