Leden 2010

Zpověď sněhofila

18. ledna 2010 v 15:17 | MaryLove |  Něco jako deníček
Začalo to, když jsme se přistěhovali na venkov. Bylo mi deset let a sníh pro mě do té doby znamenal zdroj radovánek, protože v Porubě jsme měli hned za základkou skvělý kopec na sáňkování, ale nic víc.
Až na vesnici jsem si uvědomila, že sníh v lesích a na polích je dočista jiný sníh než ta špinavá břečka ve městě. Výhled z pokoje na zasněženou zahradu mě začal naplňovat radostí a spokojeností, zatímco depresivní poprchávání a holé větve v období zimy bez sněhu ve mně vyvolávaly pocity smutku a beznaděje.
Také jsem se naučila lyžovat a učinila tak nový objev, totiž že kreslit lyžemi ladné obloučky do hladce urolbovaného sněhu mi přináší neskutečné potěšení.
Ačkoliv jsem nikdy sport nevyhledávala, bez lyžování už jsem nemohla být. Sníh se tak pro mě stal nejen estetickým zkrášlením zimního období, ale rovněž prostředkem k provozování jediného uznávaného sportu (válení se v posteli totiž prý není sport), který mě kdy bavil.
A pak jsem na horách zjistila, že ve sněhu se také úžasně leží. Že prašan je měkký a přítulný a že se do něj krásně skáče.
Když jsem u sebe objevila tyto prapodivné choutky a sklony k válení se v čerstvě napadaném sněhu, došlo mi, že jsem tomu zcela propadla.
Stal se ze mě sněhofil.
Hrdě jsem se ke své odlišnosti přiznala ve společnosti plné sněhofobů a mnohdy se setkala s nepochopením, odsuzováním i pohrdáním.
Ale kdykoliv se z nebe začnou snášet ty dokonalé vločky, všechno ztichne a krajinu zasype bílá peřina, zaplaví mne blažený pocit. Příroda se ponoří do ticha, zahrada vypadá jako království ledové vládkyně a já se tetelím při pomyšlení, že se zase mám v čem válet a na co koukat, když se s knížkou a hrnkem kávy uvelebím u krbu.


Agnes Greyová

6. ledna 2010 v 0:30 | MaryLove |  Čtenářský deník
Anne Brontëová
Agnes Greyová

Anne Brontëová je nejmladší ze sester Brontëových a podle tohoto díla bych řekla, že taky umělecky nejméně zdatná. Když porovnám tuhle knížku o mladé, ctnostné guvernantce, která (nečekaně) dojde svého štěstí s tím, co napsaly její sestry, tak nechápu, že to někdo může řadit k anglické klasice.
Příběh je velmi jednoduchý a jednoduše popsaný. Člověk téměř od začátku tuší, jak to celé dopadne, takže není ničím překvapen ani zaskočen. Zatímco její sestry umí čtenáře vtáhnout do děje a celou dobu ho udržovat v napětí, Agnes Greyová je nudný, prostý deníček jedné hodné holčičky. Postavy jsou vesměs černobílé, takže se chovají velmi předvídatelně a samotná hlavní hrdinka Agnes je tak nezkažená, hodná, pokorná a naivní, že máte chuť ji nakopnout. Samozřejmě, že si svým správňáckým chováním a moralizováním vyslouží happy end.
Možná tuto knížku soudím na prvotinu příliš přísně a třeba by se mi další dílo Anne Brontëové líbilo více, ale až budu mít příště náladu na některou ze sester B., sáhnu rozhodně po jedné z těch starších (zatím vedou Bouřlivé výšiny*).


*naprosto se odmítám ztotožnit s názvem Wuthering Heights přeloženým jako Na Větrné hůrce

Kvík puf!

3. ledna 2010 v 17:27 | MaryLove |  Něco jako deníček

Rok 2009 je za námi. Většinou dělám bilanci v létě, když mám narozeniny, protože mi přijde nesmyslné nějak shrnovat rok, který je, co se týče školy i mého aktuálního věku, teprve v půlce. Je mi devatenáct a půl a mám za sebou první semestr vysoké školy, pokud nepočítám zkouškové, které teprve přijde. Skoro si nevzpomínám, co se dělo před rokem v lednu, všechno mi splývá dohromady a pamatuju si jen několik výrazných momentů, pocitů a nálad.
Schválně jsem otevřela diář a sama jsem zvědavá, jaký tenhle rok vlastně byl.

V lednu jsem na druhý pokus udělala řidičák. Byla jsem vrcholně šťastná, protože jsem nevěřila, že se mi to někdy povede a útrapy s autoškolou byly konečně minulostí.
Šla jsem s Adamem a jeho kamarádkou na Klářin maturitní ples a skvěle jsme si to užili (dinosauří fialka!) a hned druhý den jsem zase jela do Ostravy na náš vesnický lidovecký ples a ten jsme si s holkama taky skvěle užily (letos hodlám obě akce zopakovat).
Navštívila jsem den otevřených dveří na FF UK a nadchla se pro studium v Praze, hrozně jsem si přála tam studovat a žít blízko svých nejlepších kamarádů a ňufa. Všechno jsem si to malovala v růžových barvách a strašně se na to těšila.
Po šesti a něco letech hraní jsem skončila s klavírem, abych měla čas na přípravu k maturitě, ale školu jsem jinak vůbec neřešila. Neučila jsem se a kupodivu jsem měla stejné známky, jako dřív.
S holkama jsem zatím naposledy navštívila diskotéku Kravín, potkala jsem tam Kristýnu-Gottwaldýnu a tančily jsme spolu starodávné tance uprostřed bandy třináctiletých diskofilů :D:D taky jsme si dělaly legraci ze Scorpuse a pak jsme na to dlouho vzpomínaly jako na nejlepší akci v Kravci.

Únor byl ve znamení podávání přihlášek na VŠ. Zavrhla jsem Brno a po dlouhém uvažování i Olomouc a podala si tři přihlášky do Prahy (FHS, bohemistika, anglistika) a jednu záchytnou do Opavy (česká literatura), protože tam nebyly přijímačky.
Jeli jsme s rodinou, holkama a jejich rodinama do Alp, jako každý rok. Ostatně, poalpský post tady někde bude v archivu :D
Byla jsem nemocná a fotili jsme se na tablo, z čehož jsem byla strašně nešťastná, protože mi vyšla úplně hnusná fotka.

Březen... začaly se kupit písemky, seminárky a zkoušení z maturitních otázek, ale pořád jsem ještě nestresovala. Profesorka z literatury mi řekla, že mám hezký ústní projev :D a Terezka měla šlusku, tak jsme tam s holkama a Tomem řádili s naší pseudopolkou a děsili slušné lidi.

Hned na začátku dubna jsem jela do Prahy na přípravný kurz z anglistiky. Tam jsem si uvědomila, že nechci mít za spolužáky alternativní šprty s prapodivným módním vkusem a že ty přijímačky budou kurevsky těžké. Byla jsem z toho v depresi, ale k učení mě to nedokopalo. Psali jsme maturitní slohovku a já ji strašně zvrzala a cítila jsem se ještě hůř, jelikož jsem předtím měla ze slohovek vždycky samé jedničky. Panikařila jsem kvůli zkouškám na FHS a Velikonoce mě nějak minuly. Škola mě pořád nechávala chladnou a měla jsem silácké řeči, ale uvnitř jsem byla příšerně nervózní kvůli zkouškám na VŠ.
18.4. byl naprosto úžasný den v Praze. Zkoušky na FHS a večerní bloudění Prahou. Domů jsem odjížděla s pocitem, že všechno je tak, jak má být.
Ve škole jsme se fotili v třídních tričkách a já si znovu uvědomila, že mi tahle třída a tenhle gympl budou moc chybět.

Celý květen mi bylo špatně. Vyčítala jsem si svoji lenost a neschopnost sednout si k učení. Sekla jsem i s flétnou (po deseti letech hraní) a měla spoustu času, ale žádný impuls. Poslední zvonění bylo zábavně, jenom mi to kazilo pomyšlení, že tohle jsou poslední dny s lidmi, kteří pro mě byli skoro jako sourozenci. Ze slohovky jsem dostala dvojku a byla jsem docela ráda, že to není horší. Začal svaťák. Abych pravdu řekla, opravdové učení přišlo až s koncem svaťáku, protože jsem si pořád říkala, že když jsem až ve čtvrtek, mám ještě dost času. Babička slavila sedmdesáté narozeniny a všichni jsme byli ve stresu, takže jsem se hodně nepříjemně pohádala s taťkou a měla jsem pocit, že je toho na mě moc a nikdy to nemůžu zvládnout. Pořád jsem brečela a cítila se mizerně.
Maturita nebyla tak hrozná, jak jsem se bála, ale výsledek mě překvapil. V jednom případě příjemně, v druhém přišlo velmi ošklivé zklamání. Pomaturitní večírek se vydařil, vznikly nepublikovatelné fotky a s Kristýnou jsme to strašně prožívaly, opily jsme se, seděly na cestě u jezera, objímaly se, brečely si do vlasů a bály se nových začátků. Zároveň se mi obrovsky ulevilo, že je to za mnou, taky proto, že už jsem měla jisté, že budu studovat v Praze (vzali mě na FHS).

První dny v červnu jsem strávila v Praze. Přijímačky na anglistiku byly celkem v pohodě, byla jsem už smířená s tím, že mě tam asi nevezmou a navíc jsem byla psychicky strašně vysílená květnem, takže jsem to ani nechtěla řešit. Přijímačky na bohemistiku mi připadaly zrůdně těžké, nedávala jsem si žádné šance a jela domů s tím, že je to za mnou a mám prázdniny.
Jenže jsem se dostala do dalšího kola anglistiky. Nejdřív jsem vůbec nechtěla jet, nakonec jsem jela kvůli rodičům a stejně mě nevzali, ale aspoň si nemůžu nic vyčítat.
Začaly mi prázdniny a oslavila jsem narozeniny na Stodolní s holkama.
Taky za mnou přijela Klárka :-*

Červenec a srpen mám v mlze, diář prázdný a hlava taky :D Někde tam proběhla dovolená ve Španělsku, taky dvoutýdenní flákací brigáda, kde jsem znovu přečetla HP7. Zjistila jsem, že mě vzali na bohemistiku do Prahy a to mi udělalo velkou radost, kterou mi trochu zkazila máti a její připomínky. Spousta volných dnů a těšení se na studium v Praze. Později méně volných dnů a strach z nového života.
Pobyt u Klárky, další bloudění Prahou a první důkladně potlačené pochybnosti.

V září se konal zápis a přípravy na stěhování do Prahy. Uvědomila jsem si, jak moc mi bude chybět Ostrava, moje rodina a můj pokoj. Hrozně se mi nechtělo odjíždět pryč, navíc mi ňuf odjel do Francie a já se cítila hrozně osaměle. Objevila jsem Sonatu a naprosto se do ní zamilovala. Ubytovala jsem se na koleji a propadla depresi při pomyšlení, že tady budu žít nejmíň rok.

Říjen a nové začátky. Imatrikulace. Docela příjemná spolubydlící. Praha a její cizí uličky, divní turisti a Pražáci s ostrými lokty. Uvažovala jsem, jestli na to mám, žít tak daleko od domova, občas jsem měla chuť se na to vykašlat a jet domů. Ideály vzaly za své, bohemistika nebyla tak skvělá, jak jsem si myslela. Jedno z mála pozitiv mého nového života byla samostatnost a taky fakt, že jsem se mohla pravidelně vídat s dvojčátkem a Adamem. Vrátil se ňuf, ale něco se změnilo.

V listopadu jsem začala navštěvovat knihovny a číst strašně nudné filosofické žvásty. Školu jsem nějak odsunula na vedlejší kolej a začala pěkně ojebávat přednášky :D
S Adamem jsme byli u Michaly na kinovečeru. Celá rodina jsme jeli do Zlína na koncert SA a já byla naprosto nadšená. O týden později jsem byla neméně nadšená z koncertu P!nk. Začala jsem se dokopávat k vypracování referátů.
Klárka měla bezvadnou narozeninovou oslavu v čajovně. A já zase začala pochybovat.

Prosinec utekl hrozně rychle. Těšila jsem se na Vánoce a dlouhé volno strávené doma. Nakupovala jsem dárky s Klárou a její máti, taky jsem s nimi šla na Kouzelnou flétnu. Užívala jsem si vánoční atmosféru v Praze. Bruslila jsem s Martinou a pěkně si natloukla :D
Klárka jela se mnou do Ostravy, koukaly jsme na Love Actually a mně se zastesklo po adventu doma, protože maminka celý dům krásně vyzdobila.
Byli jsme všichni ve Vídni na vánočních trzích. V rychlosti jsem dodělala referát a úspěšně ho odprezentovala a měla pocit, že mám všechno na háku. S holkama a Adamem jsme se šli zasmát na Nový měsíc. Rozhodla jsem se udělat velký krok, ale pak jsem dostala strach a od té doby mi to vrtá hlavou.
Jela jsem na Vánoce domů. Setkala jsem se s částí třídy z gymplu a ovládla mě nostalgická vzpomínací nálada. Na učení jsem se vykašlala a seminárky dodělávám teď, na poslední chvíli.
Dostala jsem od sestřičky nádherný viktoriánský domeček pro panenky, který sama vyrobila. Alpská parta šla na bowling a já vyhrála dokonce i nad Terezkou! :D
Silvestra jsem oslavila u Klárky a bylo to senzační završení roku, který nebyl až tak senzační.

Byl to rok, kdy jsem brečela asi nejvíc za celý svůj život. Hodně se toho změnilo a něco se nezměnilo vůbec. Zkouškové na prahu a co myslíte, učím se na zkoušky? :D:D