Sonata a P!nk

27. listopadu 2009 v 17:26 | MaryLove |  Něco jako deníček
Fakt se mi nechce vymýšlet nějaký sofistikovaný název, do kterého bych ukryla pravou podstatu článku, takže jsem to na vás vybalila přímočaře.
Neumím psát recenze, jelikož si dvě hodiny po koncertu nepamatuju, které písničky zazněly, v hlavě mám jen dojem a zážitky. Zkusím ale nějak shrnout dva koncerty, na kterých jsem byla tento měsíc, protože se bojím, že zapomenu, jak na mě zapůsobily, což by byla škoda.

Sonata Arctica

V pátek 13.11. jsem přijela z Prahy domů zcela nadšená a plna očekávání.
Už od srpna jsem se na ten den těšila. Do Zlína jsme se za Sonatou vydali celá rodinka, protože prostě obrážíme metalové koncerty zásadně pospolu :D
Překvapilo mě, že je MoR Café takový malý klub, čekala jsem trochu větší prostor, ale bylo skvělé, že nikdo nehrotil, co si tam neseme s sebou a tak, nikde se nestálo ve frontě a nečekalo. Tatínek mi koupil úplně úžasné tričko s havranem a šli jsme si zabrat teritorium v sále.
Nebyla tam místa k sezení, což rozlítilo moji máti (taky nakonec půlku koncertu strávila v předsálí a sledovala to jen na obří obrazovce, protože měla strach, že z toho vedra uvnitř omdlí).
S taťkou jsme si stoupli ke zdi, jelikož já nesnáším, když se na mě ze všech stran někdo mačká.
Velmi mě potěšilo, že se dodržoval časový rozpis a nemuselo se dlouho čekat.
První předkapela, Winterborn, mě vůbec nezaujala, jejich písničky mě nebavily, ale možná to bylo tím, že zpěváka bylo špatně slyšet.
Delain se mi líbili o poznání víc, asi i proto, že už je trochu znám. Skvěle to rozbalili, dobře jim to znělo a dokázali nás navnadit na Sonatu. Jenom mě mrzelo, že nehráli April Rain, tu mám od nich nejraději.
Ve druhé pauze už začínalo být v sále dost vedro, nahrnulo se tam hrozně moc lidí, takže bylo během chvilky nedýchatelno a člověk měl co dělat, aby si uchránil trochu prostoru kolem sebe, pořád se na mě někdo lepil.
Dost mě zklamalo, že měla Sonata zezačátku takové pitomé nazvučení, přes bicí nebylo Tonyho vůbec slyšet, takže melodii Flag in the Ground jsem si mohla jen domýšlet. Naštěstí se to pak trochu zlepšilo, Fullmoon už byla perfektní. Naprosto jsem nechápala, kde se v Tonym brala taková neuvěřitelná energie, protože neustále pobíhal po pódiu tam a zpátky, u toho všelijak poskakoval a ještě vypadal, že si to maximálně užívá, ačkoliv mu muselo být šílené vedro. V sále už to bylo jako v sauně, všichni zpocení a namačkaní na sobě, prostě správná atmosféra metalového koncertu :D
Byla jsem ráda, že jsem se dočkala skoro všech svých oblíbených písniček, repertoár byl naprosto skvěle vybraný.
Bohužel, ke konci to bylo v sále fakt na omdlení a navíc jsem se chtěla vyhnout tlačenici u šatny a východu, takže jsem odcházela už během děkovačky, ale stejně jsem si celý koncert užila a skoro jsem nemohla spát z toho, že jsem viděla a slyšela Tonyho naživo.


P!nk

19.11., takže o necelý týden později, jsem byla už zase zpátky v Praze a chystala se s twinini na P!nk.
Nemůžu ty dva koncerty srovnávat, každý byl úplně jiný. Sonata hrála v poměrně rodinné atmosféře malého klubu, P!nk uspořádala obrovskou megashow. S tím souvisí i několik nepříjemností, jako třeba buzerace ze strany sekuriťáků, davy šílených fanoušků a boj o slušné místo ke stání.
Samotný koncert byl ale skvělý.
Hned na začátku mě překvapilo, že je P!nk poměrně malá a nevypadá vůbec tak drsně, jako v některých klipech.
Měla to bezvadně propracované, vystřídala spoustu kostýmů a celá úprava scény byla nádherná, laděná do cirkusového stylu podle názvu jejího posledního alba Funhouse. Došlo na artisty, krátkou baletní scénku, obří nafukovací klauny a různé kousky ve vzduchu, dokonce i sama P!nk se občas zavěsila na hrazdu a zpívala odtamtud, což muselo být dost namáhavé.
Stejně jako u Tonyho jsem nemohla pochopit, jak může být P!nk tak akční a ještě se u toho usmívat a vypadat, že si to strašně užívá. Asi jsou to mutanti :D
Zpívala zhruba dvě hodiny a samé dobré písničky (dobré = ty, které znám), takže jsme s Klárkou skoro neměly čas vnímat, jak nás bolí nohy - stály jsme tam totiž celkově asi čtyři a půl hodiny a ke konci jsem měla pocit, že se mě pokoušejí všichni kolem rozmačkat. Klárka po ní hodila našeho plyšového krtečka a ohromně nás potěšilo, že ho v tom přívalu plyšáků a spodního prádla, které na pódium naházeli fanoušci, zaregistrovala.
Navíc jsme byly kousek od ní, i když nás postupně lidi okolo vyžďuchali úplně jinam, než kde jsme stály na začátku.
Na kolej jsem dorazila rozlámaná, skoro bez hlasu a napůl ohluchlá, ale rozhodně to stálo za to.

 


Komentáře

1 KlaPi KlaPi | Web | 2. prosince 2009 v 2:12 | Reagovat

Je vidět, že máš opravdu široký rozptyl hudebního vkusu :D:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama