Listopad 2009

Sonata a P!nk

27. listopadu 2009 v 17:26 | MaryLove |  Něco jako deníček
Fakt se mi nechce vymýšlet nějaký sofistikovaný název, do kterého bych ukryla pravou podstatu článku, takže jsem to na vás vybalila přímočaře.
Neumím psát recenze, jelikož si dvě hodiny po koncertu nepamatuju, které písničky zazněly, v hlavě mám jen dojem a zážitky. Zkusím ale nějak shrnout dva koncerty, na kterých jsem byla tento měsíc, protože se bojím, že zapomenu, jak na mě zapůsobily, což by byla škoda.

Sonata Arctica

V pátek 13.11. jsem přijela z Prahy domů zcela nadšená a plna očekávání.
Už od srpna jsem se na ten den těšila. Do Zlína jsme se za Sonatou vydali celá rodinka, protože prostě obrážíme metalové koncerty zásadně pospolu :D
Překvapilo mě, že je MoR Café takový malý klub, čekala jsem trochu větší prostor, ale bylo skvělé, že nikdo nehrotil, co si tam neseme s sebou a tak, nikde se nestálo ve frontě a nečekalo. Tatínek mi koupil úplně úžasné tričko s havranem a šli jsme si zabrat teritorium v sále.
Nebyla tam místa k sezení, což rozlítilo moji máti (taky nakonec půlku koncertu strávila v předsálí a sledovala to jen na obří obrazovce, protože měla strach, že z toho vedra uvnitř omdlí).
S taťkou jsme si stoupli ke zdi, jelikož já nesnáším, když se na mě ze všech stran někdo mačká.
Velmi mě potěšilo, že se dodržoval časový rozpis a nemuselo se dlouho čekat.
První předkapela, Winterborn, mě vůbec nezaujala, jejich písničky mě nebavily, ale možná to bylo tím, že zpěváka bylo špatně slyšet.
Delain se mi líbili o poznání víc, asi i proto, že už je trochu znám. Skvěle to rozbalili, dobře jim to znělo a dokázali nás navnadit na Sonatu. Jenom mě mrzelo, že nehráli April Rain, tu mám od nich nejraději.
Ve druhé pauze už začínalo být v sále dost vedro, nahrnulo se tam hrozně moc lidí, takže bylo během chvilky nedýchatelno a člověk měl co dělat, aby si uchránil trochu prostoru kolem sebe, pořád se na mě někdo lepil.
Dost mě zklamalo, že měla Sonata zezačátku takové pitomé nazvučení, přes bicí nebylo Tonyho vůbec slyšet, takže melodii Flag in the Ground jsem si mohla jen domýšlet. Naštěstí se to pak trochu zlepšilo, Fullmoon už byla perfektní. Naprosto jsem nechápala, kde se v Tonym brala taková neuvěřitelná energie, protože neustále pobíhal po pódiu tam a zpátky, u toho všelijak poskakoval a ještě vypadal, že si to maximálně užívá, ačkoliv mu muselo být šílené vedro. V sále už to bylo jako v sauně, všichni zpocení a namačkaní na sobě, prostě správná atmosféra metalového koncertu :D
Byla jsem ráda, že jsem se dočkala skoro všech svých oblíbených písniček, repertoár byl naprosto skvěle vybraný.
Bohužel, ke konci to bylo v sále fakt na omdlení a navíc jsem se chtěla vyhnout tlačenici u šatny a východu, takže jsem odcházela už během děkovačky, ale stejně jsem si celý koncert užila a skoro jsem nemohla spát z toho, že jsem viděla a slyšela Tonyho naživo.


P!nk

19.11., takže o necelý týden později, jsem byla už zase zpátky v Praze a chystala se s twinini na P!nk.
Nemůžu ty dva koncerty srovnávat, každý byl úplně jiný. Sonata hrála v poměrně rodinné atmosféře malého klubu, P!nk uspořádala obrovskou megashow. S tím souvisí i několik nepříjemností, jako třeba buzerace ze strany sekuriťáků, davy šílených fanoušků a boj o slušné místo ke stání.
Samotný koncert byl ale skvělý.
Hned na začátku mě překvapilo, že je P!nk poměrně malá a nevypadá vůbec tak drsně, jako v některých klipech.
Měla to bezvadně propracované, vystřídala spoustu kostýmů a celá úprava scény byla nádherná, laděná do cirkusového stylu podle názvu jejího posledního alba Funhouse. Došlo na artisty, krátkou baletní scénku, obří nafukovací klauny a různé kousky ve vzduchu, dokonce i sama P!nk se občas zavěsila na hrazdu a zpívala odtamtud, což muselo být dost namáhavé.
Stejně jako u Tonyho jsem nemohla pochopit, jak může být P!nk tak akční a ještě se u toho usmívat a vypadat, že si to strašně užívá. Asi jsou to mutanti :D
Zpívala zhruba dvě hodiny a samé dobré písničky (dobré = ty, které znám), takže jsme s Klárkou skoro neměly čas vnímat, jak nás bolí nohy - stály jsme tam totiž celkově asi čtyři a půl hodiny a ke konci jsem měla pocit, že se mě pokoušejí všichni kolem rozmačkat. Klárka po ní hodila našeho plyšového krtečka a ohromně nás potěšilo, že ho v tom přívalu plyšáků a spodního prádla, které na pódium naházeli fanoušci, zaregistrovala.
Navíc jsme byly kousek od ní, i když nás postupně lidi okolo vyžďuchali úplně jinam, než kde jsme stály na začátku.
Na kolej jsem dorazila rozlámaná, skoro bez hlasu a napůl ohluchlá, ale rozhodně to stálo za to.


Nahoru a dolů

21. listopadu 2009 v 21:12 | MaryLove |  Něco jako deníček
Jsem příšerně, strašlivě náladová.
Nevím, jestli za to může fakt, že se musím poslední dobou vyrovnávat se spoustou změn, nebo na mě má Praha prostě špatný vliv, ale je to neuvěřitelně otravné.
Nikdy nevím, v jaké náladě se probudím. Někdy se cítím nabitá pozitivní silou a mám chuť žít naplno a užívat si vír velkoměsta, jindy bych nejraději zalezla do postele, nebo ještě líp, jela domů do Ostravy a zůstala už napořád tam.
Mám vážně odpornou a hnusnou kolej. Já vím, že jsem strašně rozmazlená a nafrněná, ale jsem zvyklá na určitý standard a nepřestanu snít o vlastní koupelně, fungující kuchyni a nábytku nedotčeném socialismem. Vážně moc si přeju, abych příští rok mohla jít bydlet s twinini do bytečku, protože tady už bych nevydržela.
Ze školy jsem trochu rozpačitá. Snad každý prvák se setká s tím, že jeho ideály vezmou za své a dočká se určitého zklamání. Pořád si nejsem jistá, jestli mě můj obor baví, ale nedokážu si představit, co by mě mohlo naplňovat víc, protože si myslím, že u každého oboru by mě čekalo to samé vystřízlivění z naivních představ, jako u bohemistiky.
Některé předměty mě doopravdy zajímají a odnáším si z nich pocit, že tohle je to, co chci dělat.
Jiné mě k smrti nudí, nechápu je a jsou tak nechutně filosoficky pojaté, až mi přijde, že jsem se ocitla na špatném semináři/přednášce.
Vadí mi, že bydlím tak daleko od své skvělé rodiny, svých milovaných zvířat a příjemně známé Ostravy. Nevím, jestli se mi líbí být dospělá a samostatná. Je to fajn, když si můžu jít, kam se mi zachce a nemusím se nikoho ptát, v kolik se mám vrátit. Jedno pondělí jsme šly se spolubydlící (která je mimochodem hrozně milá a hodná) na diskotéku a vrátily se ve čtyři ráno. Druhý den jsem byla mrtvá, ale byl to báječný zážitek.
Poměrně si užívám nákupy jídla a jiných praktických věcí, ale začala jsem strašně řešit peníze a cítím se provinile, když si uvědomím, kolik jich potřebuju. A to se snažím šetřit.
Navíc si ani nemůžu uvařit pořádné jídlo, jelikož ta kuchyňka tady je vážně strašlivá. A přitom by mě to tak bavilo, jsem učiněná hospodyňka.
Jsem moc ráda, že tady mám twinini a Adámka. Necítím se tak nicotně a osaměle, když na mě přijde nějaká depka. Líbí se mi, že můžu chodit s Klárkou na kafe a vždycky si připadám jako v seriálu, když sedíme v nějaké známé kavárně a řešíme samé životně důležité věci, které by jiným mohly připadat směšně povrchní.
Nedočkavě počítám dny do Vánoc a děsí mě blížící se zkouškové období.
A doufám, že brzy napadne sníh.
To mi vždycky zvedne náladu a zrovna v téhle mé životní etapě bych to celkem potřebovala.