Květen 2009

Konečně konec

28. května 2009 v 22:20 | MaryLove |  Něco jako deníček
Odmaturovala jsem. Za osm.
A dostavila se ohromná úleva a radost, že je to martýrium za mnou :)
Výsledek mohl být lepší, ale mohl být i horší. Ráno mi bylo úplně zle, jak jsem se bála a celé jsem to víceméně protrpěla, protože kromě zemáku jsem se v každém předmětu trápila s hnusnou otázkou.
Původně jsem chtěla napsat rozsáhlý článek a podrobně popsat všechny křivdy a záludnosti jednotlivých zkoušení, ale jsem z toho všeho tak vyčerpaná, že se mi k tomu vůbec nechce vracet :D
Tak už mě čeká jen maturitní večírek a příští týden hurá na přijímačky.
A potom prázdniny :)

Tak mě teda vzali na FHS...

25. května 2009 v 12:25 | MaryLove |  Něco jako deníček
...a mám z toho šílenou radost, protože je to konečně nějaká pozitivní zpráva :) a navíc jsme se s twinskou umístily úplně stejně, prostě twinsky :D:D:D

Praho, těš se, MaryLove přichází!

No a teď se asi zase vrhnu na Májovce. Chjo.

Jak si žiju o svaťáku

22. května 2009 v 16:47 | MaryLove |  Něco jako deníček
Tak včera jsem se poprvé fakt učila. Ve dvě přišla Hanka a do sedmi jsme stihly přehledově probrat celej děják a teoretickou část zemáku. Stejně mám pocit, že už si zase nic nepamatuju :D
Na angličtinu dlabu, tam vždycky něco vyoslím a navíc mám dobrou skupinu (tzn. jsem z nich nejlepší), češtiny se taky nebojím a ten zbytek se prostě musím aspoň částečně naučit.
Je to zvláštní, ale baví mě mít svaťák. Tvářím se děsně důležitě, protože jsem ta maturantka a nikdo mě nesmí rušit a otravovat s nějakýma prkotinama, protože se musím učit :D mám volno, takže vstávám ve dvanáct (když to jedna spolužačka slyšela, málem mě rozsápala), piju hodně kafe a koukám na filmy, dočítám knížky a občas mrknu do otázek, aby se neřeklo. Ale v neděli s tím učením fakt začnu.

Zítra má babička oslavu sedmdesátin, takže přijede asi osmdesát lidí a já se sestrou budeme celý den zapřaženy do organizace. Už dneska máme doma blázinec, takže jsem se ráno nechala odvézt do Poruby, že si jako zajedu do centra do knihovny.
Nějak jsem nepostřehla, že se ve městě něco překopává a tudíž mě překvapila výluka a chvilku mi trvalo, než jsem přestala zmatkovat a zjistila, jak se dostat tam, kam chci :D
Ale nakonec jsem do knihovny došla a za odměnu si půjčila Sépiový portrét od Isabel Allende a ještě něco od Toni Morrison (ale oboje si přečtu až po maturitě).
Máti mi řekla, že nebude dělat oběd, tak ať si cestou z knihovny koupím něco v mekáči, ale já neměla vůbec hlad, takže k jídlu jsem se dostala až když jsem byla doma, což bylo někdy ve tři odpoledne. Já snad za ten svaťák ještě zhubnu :D

Venku je celý den krásně, sluníčko, slabý vánek... prostě už léto. Skoro.
Nemůžu se dočkat toho, až bude celý tenhle kolotoč za mnou a já budu mít prázdniny. Mám toho tolik v plánu, už se těším, jak si celé léto užiju :) a navíc vysokou už mám jistou, přišel mi dopis z Opavy, že mě teda berou (aby ne, když to tam je bez přijímaček) a tak stačí zvládnout tu maturitu a bude. No ještě by mohly vyjít jedny z těch zkoušek do Prahy, ale ani Opava není zlá, takže se nebudu nějak stresovat a nechám to osudu.
A teď se asi půjdu zase zírat do otázek.

Seznam přečtené literatury

22. května 2009 v 15:48 | MaryLove |  Čtenářský deník
Jen tak pro zajímavost si sem mrsknu seznam četby... myslím, že je z něj naprosto jasně vidět, které otázky mě baví a které bych nejraději vyškrtla :D a jak na to koukám, zapomněla jsem si tam dopsat Isabel Allende, to je děs tohleto...

Poslední zvonění

16. května 2009 v 18:01 | MaryLove |  Něco jako deníček
Včera jsme měli poslední zvonění. Musím teda říct, že se zařadilo mezi ty nejlepší akce, co jsem na gymplu zažila :D vede asi sporťák/tragisťák, skvělý byl stužkáč a i maturitní večírek bude určitě stát za to. Poslední zvonění jsme si všichni užili, vyřádili jsme se, poveselili a byli smutní a dojatí, když se s námi profesoři loučili, připíjeli nám na budoucnost a úspěšnou maturitu a někteří měli i slzy v očích.
Nejvíc mě to překvapilo u fyzikáře, který se nám omlouval za všechna příkoří, co nám způsobil a bylo vidět, že se tak tak drží. U třídní to bylo jasné a stejně tak u chemikářky, to je stará citlivka a naši třídu zbožňuje.
Největší legrace byla asi ráno - od šesti jsme připravovali u všech vchodů prolízačky a překážky pro mladší ročníky, štelovali jsme si lahve s octem a vodou, vytasili rtěnky a vytáhli krabičky na peníze. Všichni naprosto dokonale vyhastrošení, jak je zvykem. Občas vážně nešlo dost dobře rozeznat, kdo za co šel, ale třeba Kristýna byla jasná šerifka v kovbojských kozačkách, s kloboukem na hlavě a hvězdou na hrudi. Přesto ale měli někteří problém ji zařadit, jedna spolužačka se na tu hvězdu chvilku koukala a pak se zeptala, naprosto vážně: "Ty jdeš za Žida?"
V půl sedmé už jsme byli všichni rozmístění na svých stanovištích a mohlo to začít. Každý nešťastník, který přišel do školy, musel prolézt všemi těmi šílenými překážkami, které jsme nachystali, pak zaplatil, nechal se pomalovat a pocákat octem a voňavkou a mohl jít k dalšímu stanovišti u šaten.
Ti primáni jsou rok od roku blbější - co já si pamatuju, maturantům jsem nikdy nedala víc než pět korun, ještě jsem jim to házela v co největších drobácích, odmítla jsem se podrobit nějakému skákání v pytli přes lano a nenápadně jsem proklouzávala s chumlem ostatních lidí.
Ti letošní si nechali všechno líbit a ještě nám ochotně navalili dvacku a svačinku k tomu :D dokonce i pár eur jsme dostali a já si vyžebrala lízátko :D až mi jich bylo líto.
Program jsme měli podle mě hezký, rozdali jsme dárečky profesorům a pak nastoupilo béčko. Bylo jasné, že to budou mít promakané, je tradice, že třída, která pořádá soutěž o pytel s účty z hospod, mívá mnohem lepší program, protože tam mají tu soutěž a musejí si na tom dát záležet. Zatímco my jsme všechno vymýšleli poslední týden, oni už museli mít delší dobu sehnané středověké kostýmy, zbraně a živého koně, se kterým se tam pak promenádovali. Pojali to jako souboj čarodějnice Střední školy (za kterou se bil udatný rytíř Školní řád) a Maturanta, který měl po výhře otevřenou bránu do vysněné říše královny Univerzity.
Oni mají v béčku dost těch nadšenců do dřeváren a středověku, takže to měli fakt dobré, i když ten kůň byl trochu zbytečný a nakonec ještě udělal hromádku přímo před profesory :D
No a pak jsme chodili po třídách a připíjeli a nakonec jsme vyrazili do města ožebračit nějaké ty obyvatele Hlučína. Byli překvapivě štědří, házeli nám i stovky a doustovky, byli milí a vstřícní a ptali se, kdy maturujem a jak se cítíme, někteří se k nám hnali už s připravenýma penězma. Velký rozdíl oproti našim zkušenostem s prodáváním charitativních srdíček a sluníček :D
Penízky jsme si spočítali ve Zlatých časech, což je hospůdka vedle školy (a u vchodu visela cedule s trefným nápisem "Gymnázium Josefa Kainara - Budova B") a vybrali jsme přes devět tisíc, což prý padne na maturiťák.
Akce poslední zvonění byla úspěšnou tečkou za naším šestiletým studiem a abych pravdu řekla, vůbec se mi nechce z gymplu odcházet. Přece jen, kolektiv máme fajn a užili jsme si spoustu zábavy i těžkých chvil, na což budeme určitě všichni vzpomínat :)


Fialkově

7. května 2009 v 23:52 | MaryLove |  Něco jako deníček
Přesně za tři týdny touhle dobou budu mít maturitu za sebou.
Jak já se na to těším :D

Teď jsem ve fázi pečlivé přípravy (nebo spíš pokusu o ni) a hlavně čtu jak zběsilá všechno, co jsem nikdy ani číst nechtěla, ale co se mi bude hodit na češtinu nebo k přijímačkám.
Všude po zemi se mi válejí složky s otázkami, papíry počmárané poznámkami, hromádky seznamů všeho možného, dokonce jsem si zřídila provizorní nástěnku nad psacím stolem, kde mi visí mapa ČR, abych měla všechno po ruce. Stejně se ale neustále prodírám bincem a nikdy nic nemůžu najít.
Že piju hektolitry kávy a čaje s mlíkem není žádná novinka, teď do sebe ale navíc cpu hromady sladkostí a žádnou hodnotnou stravu, protože na kuchtění není čas.
Na druhou stranu, děsně si užívám ty poslední chvíle na gymplu. Má to své kouzlo, když vím, že tohle je ta poslední hodina IVT, kterou budu muset přetrpět... a profesoři to vidí podobně, v literárním semináři už nic neděláme, akorát chodíme do hospody na koktejly :D

A fakt se těším na poslední zvonění a světe div se, i na svaťák. Těším se na to studium a přípravu, i když vím, že budu nervózní, protivná, roztěkaná a nevyspaná. Je to jako když běžíte závod a jste těsně před cílem a objevíte v sobě další skryté síly. Akorát teda mám občas strach, jestli vůbec doběhnu, protože zjišťuju, že všechno urychleně zapomínám a co si pamatuju, to se mi míchá dohromady.
Ale stejnak. Za ty tři týdny přijdu domů a ať bude výsledek jakýkoliv, děsně se těším na ten zasloužený odpočinek a sobotní mejdan. Na ten přijímačkový týden už se dívám jako na první dovolenou, kterých bude asi letos následovat docela dost :D

Jo a proč fialkově? Nevím, mám prostě takovou fajn fialkovou náladu... asi za to může ta rozkvetlá zahrada, která mi voní za oknem, nebo nějaké moje momentální rozpoložení způsobené přemírou kávy a nedostatkem spánku... :D

Jako zabít ptáčka

4. května 2009 v 20:28 | MaryLove |  Čtenářský deník
Harper Lee
Jako zabít ptáčka (To Kill a Mockingbird)

Jsem hrozně ráda, že mi tuhle knihu máti doporučila. Ona má ostatně samé dobré literární tipy, jelikož přečetla asi všechno, co bylo kdy vydáno a když to nečetla, tak aspoň viděla filmovou adaptaci a ví, jestli se mi to bude líbit.
Tohle se mi líbilo hodně. Utopena v povinné četbě a české poezii (fuj) jsem nadšeně sáhla po něčem odlišném. Do čtení jsem se pustila v sobotu dopoledne a skončila jsem v neděli ve čtyři ráno. Nedokázala jsem se od toho prostě odtrhnout.
Ne, že by to bylo tak šíleně napínavé, spíše poutavé. Velmi prosté a milé a přitom plné myšlenky, že se mi chtělo číst a číst a najednou byl konec. 350 stran bylo málo.
Vůbec se nedivím, že autorka dostala v roce 1961 za tuhle knihu Pulitzerovu cenu.
Jen je škoda, že to je její jediný román.

Příběh se odehrává na americkém jihu ve 30. letech - doba hospodářské krize a nedůvěry k černochům. Proto, když je nevinný černoch křivě obviněn ze znásilnění bělošky a postaven před soud, nikdo mu nevěří, že nic neprovedl. Obhájcem černocha se stává Atikus, otec dvou dětí, Čipery a Jema, který je odhodlán mu pomoct navzdory společnosti.
Nebudu převypravovat děj, to mi nikdy moc nešlo, protože spoustu faktografických údajů zapomínám hned po přečtení a zůstávají mi jen nálady a pocity, které mi kniha dala.
Děj je vyprávěný děvčátkem Čiperou, které má na začátku šest a na konci osm let. Díky tomu dětskému pohledu je kniha zajímavější - dítě ne všemu rozumí, ale čtenář už pochopí, co se v pozadí těch nevinných her a dětských lumpáren děje. Navíc děti pokládají logické otázky, které dospělí nejsou vždy schopni zodpovědět a mají svůj pohled na věc, nezkalený předsudky.
Mají oči všude a všechno vidí a slyší, ale ne všechno pochopí.
Naštěstí mají otce Atika, čestného člověka, který lidi nesoudí jen podle barvy kůže. Svým dětem vštěpuje zásady správného chování a jedná s nimi jako se sobě rovnými, čímž si získává jejich respekt. Přesto Atikus často pochybuje, jestli jeho děti nepostrádají ve výchově i ženskou ruku, neboť vyrůstají bez matky.
Celkově všechny postavy jsou úžasně vykreslené, každá má svůj osobitý charakter, své vady a zvláštnůstky.
Čipera a Jem si hrají, sledují události kolem sebe a vnímají je jinak, než dospělí.
Vědí ale, že odsoudit nevinného černocha kvůli barvě jeho kůže je stejně špatné, jako jen tak pro zábavu zabít ptáčka mnohohláska.