Jak jsem o prázdninách trpěla pro krásu

13. září 2012 v 15:32 | MaryLove |  Něco jako deníček
Nikdy jsem nebyla přes noc v nemocnici, neprodělala žádnou operaci ani neměla nic zlomeného. Kromě bronchitidy, pár zubních kazů a drobných zranění jako kousnutí od králíka a useknutý kousek nehtu sekyrkou jsem byla vždycky zdravá jako řípa a nezažila žádnou pořádnou srandu s běháním po doktorech. Tak jsem si to teďka vynahradila.
Letos jsem se konečně odhodlala k rovnátkům a jsem fakt ráda, že jsem nevěděla, co všechno bude následovat, jinak bych si to možná ještě rozmyslela. Od začátku jsem věděla, že bude potřeba trhat čtyři zuby, aby se udělalo místo pro klubající se špičák a moc jsem se toho nebála, protože mi všichni tvrdili, že trhání nebolí. Horní čtyřky mi trhali v srpnu na stomatochirurgii v Ostravě a v mé nebojácnosti mě ještě utvrdili, protože se tam se mnou mazlili jako s děťátkem, sestřičky kmitaly, držely mě za ruce a utěšovaly a pan doktor vtipkoval a extrakci obou zubů provedl velmi rychle a něžně, bolelo jen šití, ale to byla rychlovka. Z ordinace jsem odcházela o dva zuby lehčí, ale s pocitem, že tuhle rovnátkovou záležitost mám na háku a všechno zvládnu. Ďoury po zubech se hezky hojily, stehy jsem si sama vyndala a dařilo se mi celkem normálně jíst, nic nebolelo.
Dolní čtyřky mi tahala moje zubařka o pár dní později. Ačkoliv je moc milá a profesionální, nemá asi tak vymazlené vybavení jako mají na stomatochirurgii, protože z jejího anestetika mi bylo pěkně zle. Trhání nebolelo, zato jsem se pak v čekárně málem skácela, protože se mi z ustupujícího oblbováku začala motat hlava. Díry po zubech přišly k sobě a začaly bolet, takže jsem si přestala hrát na hrdinku a do hry nastoupil Ibalgin.
O dva dny později jsem si odletěla na Krétu stále s pobolívající spodní čelistí. Kdybych bejvala tušila, že se mi utvořilo takzvané suché lůžko, kdy se rána po vytrhnutí nehojí, asi bych na dovolenou nejela. Druhý den po příletu už mě to začalo znepokojovat, protože jsem měla i zvýšenou teplotu a Ibalgin nezabíral. Následoval kolotoč telefonování s maminkou, která od zubařky zjistila, že to asi bude to suché lůžko a doporučila ledovat, ibalginovat, nelézt na sluníčko a v případě potřeb vyhledat zubaře. Aby to byla ještě větší sranda, tak delegát nám zvěstoval, že všichni zubaři v Řecku jsou soukromí a neví, jestli by mě nějakej vzal. První čtyři dny dovolené jsem tedy strávila ve stínu s knížkama, Ibalginem a ledem a modlila se, ať bolesti přejdou, protože jsem fakt nechtěla po Krétě nahánět zubaře a škemrat, ať mě za šílené peníze ošetří. Naštěstí Ibalgin zabral, bolest ustoupila a díry se začaly správně hojit. Během zbývajících šesti dnů jsem dohnala opálení a užila si dovolenou a v duchu se uklidňovala, že žádná horší bolest už mě snad nemůže potkat.
Teď v pondělí jsem konečně naklusala na ortodoncii, kde mi mezi zadní zuby narvali separační gumičky, aby vytvořili místo pro zadní kroužky rovnátek. Nejdřív to bylo jen nepříjemné, asi jako když se vám mezi zuby zasekne kus jídla a nemůžete ho vyšťárat. Pak to začalo pobolívat. Pak to začalo bolet jako sviň a měla jsem pocit, že mi ty zuby snad vypadnout. Kousání samozřejmě nepřicházelo v úvahu, ovesnou kaši jsem si musela házet skorem do krku, abych do sebe dostala aspoň nějaké jídlo.
S gumičkama jsem trpěla "jen" dva dny, ve středu ráno přišlo na řadu už samotné velké nasazování rovnátek. Masakr v zubařském křesle trval asi hodinu. Můj milý sadistický pan doktor mi nejdřív vyšprtnul ven gumičky a nasadil mi na šestky kroužky. Bolelo to příšerně, asi jako kdyby mi ten zub zkoušel vyviklat ven. Když už jsem si myslela, že je hotovo a na všech čtyřech šestkách byly kroužky, tak je ZASE VYRVAL VEN, napatlal cementem a NASADIL ZPÁTKY. Myslela jsem, že začnu řvát, jak to tahalo a bolelo. Narozdíl od milého pána ze stomatochirurgie, můj ortodontista se se mnou vůbec nemazlil. Jakmile utáhl kroužky (jaujau), všechno ostatní už bylo jen nepříjemné, ne vyloženě bolestivé. Lepení zámečků, nasazování drátku, všechno se dalo vydržet. Po hodině jsem se konečně mohla zvednout ze zubařského křesla a podívat se na sebe do zrcátka, čehož jsem se opravdu bála. Nebylo to tak zlé, žádná hitparáda krásy, ale fialové gumičky na zámečcích mi přišly roztomiloučké a hlavně konečně nic nebolelo, jenom to celé trochu tlačilo a tak nějak divně překáželo v puse.
Mluvím normálně, na to, že vypadám jako chodící železářství jsem si už zvykla a teď bojuju s odřenou pusou (zámečky mi krásně odírají vnitřní strany tváří) a jídlem, protože jak se zuby pohybují a rovnají, jsou nesmírně citlivé a nejsem schopná ukousnout ani měkký rohlík. Jím jen kašovitou stravu, ale je to takovej vopruz, že prostě raději moc nejím. Po každém jídle si musím čistit zuby třema kartáčkama, což je další vopruz, takže momentálně žiju víceméně jen na tekutinách.
Jak už jsem řekla - kdyby mi někdo předem řekl, jak to bude všechno bolet (jsem hrozná cíťa a na zuby obzvlášť) a jaký s tím budou nervy, asi bych si celý ten proces ještě rozmyslela. Spousta lidí se taky diví, že dobrovolně takhle trpím, když jsem podle nich žádný křivý zuby neměla (podle mě to mohl nevidět leda slepej), ale já jsem teďka fakt ráda, že jsem to všechno podstoupila, mám to za sebou a teď už se jen těším na ten krásný a rovný úsměv, který budu mít po sundání rovnátek. A ty fialové gumičky jsou OPRAVDU moc roztomilé! :)
 

Pohlednice z prázdnin

19. července 2012 v 22:35 | MaryLove |  Něco jako deníček
Byla jsem na svijanských slavnostech.
Pila jsem pivo a rum a jančila na revivalovou skupinu Kabátů a poznávala nové lidi a užívala si nové zážitky se starými známými. Měla jsem epickou kocovinku a s tou kocovinou jsem musela osm hodin cestovat a taky jsme úchylařili ve vlaku. Pili jsme toxickou malinovku a zjistili, že Příšovice jsou neskutečná prdel a už nikdy tam nechceme zkejsnout. Pak jsem prospala celou neděli a pak mi bylo moc moc hezky a pak jsem jela do Jičína za babičkou a jedla jsem její meruňkový koláč a předčítala jsem babičce básně, zatímco žehlila a pily jsme spolu čaj a opisovala jsem si od ní čtyřicet let staré recepty. Pak za náma přijel tatínek a sešli jsme se celá jičínská větev a celý večer se opíjeli vínem a mně zase bylo moc hezky, ale teď už mi moc hezky není, alébrž je mi trochu smutno.
Ale tak už to s prázdninovejma zážitkama chodí.

Co bys o mně měl vědět

2. července 2012 v 22:05 | MaryLove |  Můj šuplík
Nesnídám. Zato piju hodně kafe.
Mám orientační nesmysl a jediné místo, kde se neztratím, je jakékoliv obchodní centrum.
Neúmyslně vraždím kytky, protože je zapomínám zalívat.
Jsem až moc upnutá na neživé předměty.
Hodně piju, když jsem nešťastná.
Ubližuju lidem, které mám ráda.
Chovám se zbrkle a nikdy nevím, co říct.
Chodím spát ve tři ráno, usínám v pět a vstávám odpoledne. A pak jsem celý den unavená.
Dřív jsem hodně brečela. Teď už pro změnu nebrečím vůbec, ale nevím, jestli je to dobře.
Když mě něco trápí, nechci o tom mluvit. Chci si to v sobě vyřešit sama.
Někdy mám chuť prostě utéct pryč.
Jsem úzkostlivá a bojím se spousty věcí.
Dělám chyby. Nechovám se vždycky tak, jak bych měla, ale snažím se ze svých chyb poučit.
Snažím se být lepším člověkem. Nikdy nebudu dokonalá. Ty taky nejsi dokonalý. Ale jednoho dne, až se poznáme, až zjistíme, že bez sebe nemůžeme být, budeme dokonalý pár.

My heart is ugly but it could be all yours.
 


Narozeninově

25. června 2012 v 0:02 | MaryLove |  Něco jako deníček
Chtěla jsem napsat velmi přínosný a intelektuálně obohacující článek o tom, jak je mi čerstvě 22 let, jak jsem se za poslední rok změnila, jak hezky jsem prožila svůj narozeninový víkend a jak moc jsem teď spokojená, ale říkala jsem si, že tak nechutně pozitivní článek byste možná nemuseli vydejchat. Takže tady zanechám jen malou vzpomínku pro mé budoucí já, abych nezapomněla, že 22. narozeniny byly zatím asi nejhezčí, jaké jsem kdy měla :)

(weheartit.com)

K moři

14. června 2012 v 18:35 | MaryLove |  Čtenářský deník
Petra Soukupová
K moři

Od prvotiny české autorky jsem toho pro jistotu moc nečekala a nakonec se mi dostalo příjemného překvapení, už dlouho jsem nebyla do četby tak ponořená. Rejpání se ve vztazích, obzvlášť těch nefungujících, mě v knížkách baví a tohle je přímo žůžo labůžo pro lidi, kteří jako já milují odkrývání vnitřních postojů a motivů postav a hnípání se v dávných činech, které ovlivňují další vývoj osobnosti i života.
Je to čtivé a dynamické a lidské. Při čtení jsem získala dojem, že život je vlastně jen úsek času mezi narozením a smrtí, kdy se nám děje spousta nehezkých věcí, z nichž většinu z nich si zaviníme sami tím, že se chováme hloupě, neumíme komunikovat a stavíme kolem sebe bariéry, což zní docela depresivně, ale kupodivu to ve mně žádné pocity beznaděje nevyvolalo, spíš mě to přimělo k ohlédnutí se za vlastním každodenním jednáním.
Když tak sledujeme, jak přízemně se postavy v téhle novele pachtí životem za svými nepodstatnými každodenními cíli, donutí nás to přemýšlet nad tím, jestli náhodou sami neděláme to samé. Jestli z pohledu jakéhosi vyššího pozorovatele taky nevypadáme jako drobné postavičky, které přikládají až moc velký význam zbytečným věcem, chybují, neumí se ze svých chyb ponaučit a proplouvají bytím s pocitem vlastní jedinečnosti a důležitosti, aniž by si uvědomili, že jsou jen malým sklíčkem v mozaice.

On My Way

14. června 2012 v 17:29 | MaryLove |  Něco jako deníček
Všichni kolem mě vesele státnicují a já se plácám v posledních zkouškách svého studia.
Největší peklo se jmenuje syntax. Třetí pokus. Zkouška, na kterou jsem se učila asi nejvíc za celý život s vědomím, že je mi učení naprosto k hovnu, protože to se člověk nenaučí, to musí pochopit. Slunce v duši se vytratilo a nahradil ho déšť a mraky.
Celý minulý týden bych nejraději vymazala ze života, jelikož společně se stresem z neubývajícího množství zkoušek se objevil i můj oblíbený pocit beznaděje, co se týče celého mého studia a následně také nechuť vůbec vstát ráno z postele, protože na mě nic hezkého nečeká, celý můj život stojí za houby a nikdo mě nemá rád, bů. Jakkoliv to teď vypadá pateticky, vážně jsou tyhle stavy neuvěřitelně vyčerpávající, člověk se jen plouží jak mrtvola a v noci nespí, protože úzkostné myšlenky nejdou vypnout. Svět se hroutí, sny se bortí, optimismus pláchl kamsi hodně daleko, kila na váze přibývají, ačkoliv už několik dní nejsem schopná pozřít ani sousto a vrcholem veškerého zmaru je přeleželá ofina, která se urputně brání pokusům o úpravu do původního stavu.
Všechno špatně.
V pondělí ráno jsem se doplazila na fakultu s pocitem, že buď začnu zvracet, nebo omdlím. Na chodbě jsem potkala spolutrpitelku Aničku a když jsme si společně zahysterčily, trochu mě to uklidnilo, ale do jámy lvové jsem šla pořád ještě s třesoucíma se rukama a nohy se mi podlamovaly, když jsem překračovala práh kabinetu.
Vážně nechápu, jak jsem tu zkoušku mohla zvládnout, ale okamžik, kdy jsem po hodině mučení vycházela z kabinetu by se dal přirovnat ke chvíli, kdy člověk žijící deset let v kobce v podzemí vyjde ze svého vězení ven, zalije ho sluneční svit a on po dlouhé době zase slyší cvrlikání ptáčků a vidí modrou oblohu nad hlavou. Jako by mi někdo sundal okovy a vypustil mě do světa duhy a jednorožců.
Od té chvíle je všechno jinak, je mi nádherně lehko, zase se můžu radovat z maličkostí, za týden jsem zhubla dvě kila a jsem báječně odpočatá a nabitá energií, moje vlasy vypadají přesně tak, jak by měly vypadat, svět je zářivě barevný, ačkoliv venku nepřetržitě prší a já vás všechny miluju a tak. Není to jen tou zkouškou, jde i o osobnější záležitosti, díky kterým se pořád usmívám, ale tak nějak se to sešlo všechno naráz a začalo to právě v pondělí kolem jedné hodiny odpolední, když jsem zdolala strašlivou syntax a uvědomila si, že mě čekají už jen samé literární zkoušky.
Na chvíli jsem měla pocit, že neřídím svůj život a sjela jsem kamsi mimo trasu, do míst, kam jsem se vlastně vůbec nechtěla dostat. A teď jsem zase zpátky na cestě, všechno mám pevně v rukou, slunce svítí, vlasy mi vlají ve větru a já uháním tím správným směrem.


V Brně jedu...

13. května 2012 v 19:22 | MaryLove |  Něco jako deníček
...a v záři velkoměsta má gesta mají styl!
Aneb byla jsem na majálesu v Brně a zařadila tuto akci mezi další epické a legendární kalby komediálního dua K&S :D

Měla bych psát bakalářku, takže jsem si vzpomněla, že mám blog, u kterého bych mohla prokrastinovat. Kromě bakalářky musím dopsat ještě čtyři seminárky a čeká mě pět obzvlášť vypečených zkoušek, takže samozřejmě to nejlepší, co můžu dělat při nedělním podvečeru je flákat se na internetu.
Poslední dobou vážně nemám čas se nudit, pokud zrovna nejsem ve škole nebo pilně nestuduju, tak pořád něco podnikám, zažívám hromadu věcí a celkově cítím, že vážně ŽIJU, nejen přežívám. Děje se toho tolik, že jsem si začala vést papírový deníček a pořizuju nekvalitní random fotky na mobil jako doprovodnou ilustraci, abych v důchodu mohla vnoučátka oblažovat vyprávěním o skopičinách, které jsem za svého bujarého mládí vyváděla a ukazovat jim opilecky rozmazané fotky z hospod, majálesů, koncertů a vůbec všech chlastacích akcí, kam se vrtnu.
Není to ale jen o zábavě, mám ze sebe radost, protože vidím, že se vyvíjím. Překonávám samu sebe, překonávám své obavy a strachy, učím se být samostatnější, odolnější a vyrovnanější. Baví mě poznávat nové věci, posouvat hranice, bořit zdi a přitom se snažím pořád zůstat svá.
Teď ještě napsat tu strašlivou bakalářku, zvládnout zkoušky a přijímačky a léto si hodlám užít i přes učení na státnice.
Mám slunce v duši a snad si ho tam ještě dlouho udržím :)

K Majáku

20. dubna 2012 v 16:00 | MaryLove |  Čtenářský deník
Virginia Woolfová
K Majáku

Virginia Woolfová mě fascinuje. Už při četbě Paní Dallowayové mě zaujala tím, jak umí uchopit zdánlivě banální okamžik v lidském životě a přisoudit mu zcela nový rozměr, podstatu a váhu... Vytahuje na světlo utajené podvědomí svých postav, pocity, útržky myšlenek, záblesky vzpomínek, odrazy smyslových vjemů a okolního dění, něco, co člověk hluboko uvnitř cítí, ale neumí to pojmenovat nebo zachytit.
To, jak se nás věci dotýkají, jak vnímáme lidi kolem sebe, jak sami sebe vidíme.

Ještě nikdy nikdo se netvářil tak smutně. Trpká a černá, někde napůl cesty v temnotě, v paprsku letícím ze slunečního světla do hlubin, se možná utvořila slza; slza spadla; vody se zavlnily sem a tam, přijaly ji a uklidnily se. Ještě nikdy nikdo se netvářil tak smutně.

Some days

21. března 2012 v 15:05 | MaryLove |  Něco jako deníček

...poslední dobou pro mě platí ta první část - všímám si, kolik malých zázraků provází můj každodenní život a užívám si všechno, co přináší.
Že by jaro?

(obrázek z tumblr.com)

Jeden den

9. března 2012 v 16:45 | MaryLove
David Nicholls
Jeden den

Netradičně jsem jako první viděla film, který se mi moc líbil... a na základě toho jsem se rozhodla, že nebudu čekat, až se mi podaří knížku někdy za tisíc let ulovit v knihovně a rovnou jsem si ji koupila.
Nelituju, protože jsem dostala přesně to, co jsem očekávala - hořkosladký příběh, který jsem znala už z filmu, napsaný tak, jak jsem si to představovala. K filmu můžu podotknout, že je to rozhodně dobrá adaptace a oba herci v hlavních rolích dokonale vystihli to, co je v knize charakterizovalo.
To, že jsem jako první viděla film, možná ublížilo mému dojmu z knížky, protože už jsem věděla, jak to dopadne. Věděla jsem, jak se bude příběh vyvíjet, co bude následovat a jak to celé skončí, protože film knihu věrně zobrazuje a některé části vyloženě kopíruje. Kdybych vydržela na film nekoukat, určitě by se mi kniha líbila víc, nicméně i takto jsem si četbu užila, protože autorův styl se mi velmi zamlouval, ničím mě nerušil a příjemně plynul při vykreslování jednotlivých okamžiků a duševních pochodů dvou lidí v průběhu dvaceti let... ale závěr mě nezasáhl tolik, jako když jsem ho viděla ve filmu.
Nějak nevím, čím bych vystihla kouzlo tohohle románu, díky kterému se zařadil mezi bestsellery poslední doby, ale rozhodně ho můžu doporučit. A pokud se vám nechce přelouskávat 450 stránek, podívejte se na film - řekla bych, že náladu knížky velmi přesně vystihuje.

Kam dál